30. ...a ještě jeden poslední článek, kterak je to v Evropě

19. března 2013 v 17:26 | Jonash

Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Šťastně jsem se vyloupl na Ruzyni z letadla a letiště a okamžitě jsem se běžel dotknout rukou té mé milované Země. Nic emočního, nic dlouhého, zkrátka jsem se dotkl a pak jsem se stejnými prsty dotkl svého čela a srdce, tak jako se to dělá při vstupu do všech chrámů, nehledě na tom, komu či čemu je chrám zasvěcen. To bylo všechno, žádné srdceryvné poklony a přívaly energií. Asi se stávám ostříleným cestovatelem. Brzy už jsem stál na Václaváku u koně. Zima. Je tady ještě zima, to jsem nepředpokládal. Všichni psali, jak už se jaro klube, zatímco v Moskě - 15 a v Praze - 10 stupňů. Nejprve jsem se posadil na lavičku, zapálil si eukalyptové Biri a mlčky pozoroval tak moc známou Prahu, domu, sochy, lidi, auta... Jako bych tu byl včera. Před sochou na podstavci jsem pak zapálil poslední ušetřenou snítku bílé šalvěje a se stoupajícím dýmem jsem nechal stoupat i píseň - hymnu. Asi jsem byl neviditelný a neslyšitelný, neb se na mě nikdo ani nepodíval. "Oficiálně" jsem tedy ukončil svou cestu a pak ještě z dálky pozoroval, kterak o pomátníku svatého Václava stoupá celkem hustý dým ze šalvěje. Ale také asi neviditelný. Nikdo si toho asi nevšiml, ačkoliv lidí tu bylo "jak na Václaváku".
 

29. S pánem Bohem zústávejme – píseň na rozloučenou

19. března 2013 v 17:23 | Jonash

Nevim, co jsem to zase snědl, ale dva dny jsem se nemohl hýbat, třeštila mi hlava jak by někdo kladivem do ní tloukl, pravidelně jsem se svíjel na záchodě a blahořečil pokoj s vlastním záchodem, navíc splachovacím. Když mi pookřálo, vydal jsem se hledat Muunu - mého učitele hraní na tabla. Psal mi, že se přestěhoval, ale ve Varánasí si moc nehrajou na návzvy ulic, navíc tu není nikde žádný pravý úhel, všechno vede křivolace, někteé uličky jsou tak úzké, že člověk musí vydechnout a jít ramenem napřed, aby prošel. Ačkoliv jsem věděl vlastně jen název a u kterého gáthu mám hledat, stala se náhoda - mezi pěti miliony poutníků jsem ho potkal na ulici. Bylo to moc milé setkání, zavedl mne do svého nového "Music house" (taková oprýskaná místnost se spoustou bubnů a rozsáhlým hinu-oltářem) Tak jsme si dlouze povídali a on já cítil, kterak mi dva dny nemohoucnosti busdou chybět, neb jsem si Váránasí moc neužil a navíc jsem nestihl ani jednu lekci sitáru, ani tabla. Zmínil jsem se o tom Muunovi a on hbitě řekl, že přestože jsou vlaky vyprodané, on mi sežene lístek na kdy chci kam chci. Těžko tomu věit,zvlášť když jsou kolem ty poutníci všude, ale věřím a zůstávám. Našel jsem si nového učitele na sitár a tak trávím dny tak, že každý den hraju, pak chodím po městě, zkoumám neuvěřitelné skryté části města a často chodím na "burning ghát".

28. Pomíjivost - rituální spalování nebožtíků v ohništích na ghátech.

19. března 2013 v 17:18 | Jonash

"Požehnaný ten, kdo zemřel ve Váránasí", praví prastaré přísloví. Do Váránasí svážejí lidé své zemřelé, do Váránasí jezdí sami umírající lidé, aby se na svatém místě v modlitbách rozloučili se životem a aby jejich těla byla očištěna nejprve svatou řekou Gangou a následně spálena v prastarém ohni. V Indii se lidé rodí na ulici. Stejně tak i umírají. Smrt je naprosto běžnou součástí koloběhu bytí. Smrt není chápána jako něco strašlivého, jako konec. Naopak, lidé sice smutní, ženy pláčou, ale pozůstalí oslavují, že se nebožtíkova duše dostává někam dál, že přichází další možnost v dalších životech. Nikdo o tom nepochybuje. Aby v příštím životě člověku bylo zas o něco lehčeji, smývá se v Ganze karmický dluh, duše opouští tělo a to už je vlastně jen něčím bezceným - obyčejnou materiální schránkou, navíc už nepotřebnou. Na dvou ghátech ve Váránasí se tedy spalují mrtvoly v ohních. Je naprosto bšěžnou praxí, že davem trhovců a poutníků se na ulici prdírá pohřební průvod - pár mužů, z nichž čtyři nesou jednoduchá bambusová nostítka, na nichž je slavnostně zabalený nebožtík v pestrobarevných třpytivých dečkách.

 


27. Sarnath a Kumbh Mela – nejpočetnější shromáždění na planetě

10. března 2013 v 15:43 | Jonash

Brzy ráno jsem se vylopupnul opět na ghátech a pozoroval četné loďky v ranním oparu. Nebo smogu? Setkal jsem se opět s Kirou - onou Američankou a společně jsme se pokoušeli najít jejího oblíbeného rikshu. Procházeli jsme kolem několika-kilometrové fronty poutníků, kteří touží navštívit Golden temple - zdejší nejposvátnější chrám. Riksha nečekal kde měl, tak jsme vzali jiného a po půl hodině jízdy jsme se objevili opět ve světě buddhismu. Bosky jsme se procházeli mezi chrámi, dostali jsme přednášku o jaunech - proč chodí nazí a proč jsou ještě lepší než buddhisti. Po té smršti ve Váránasí bylo milé vidět opět mnichy, kterak pokojně odříkávají prastaré mantry kolem nejposvátnější buddhistické stupy. Stupa je něco jako mohyla, ve které jsou ostatky významných duchovních. Tato stupa je asi největší na světě a uvnitř jsou uloženy zuby, vlasy a možná ještě nějaké jiné části samotného Buddhy Siddhárty.

26. Příjezd do Váránasí – města mrtvých

10. března 2013 v 15:40 | Jonash

Váránasí je jedno z nejstarších měst na světě. Nikdo si netroufne odhadnout jak je staré, ale v doběš, kdy se u nás žilo ve slovanských hradištích, Váránasí již bylo staré. Stáří budov také nelze odhadnout, neb to, co jsem zde posledně viděl jako novostavby, během dvou let chytlo patinu, jakoby to tu stálu už několik staletí. Minimálně. Hned na nádraží se mě samozřejmě chytla spousta parta průvodců a začali nabízet své služby od svezení přes ubytování až po návštěvu zdejší uličky lásky. Jsou zde skutečně pokrokoví. Nakonec mě vezl riksa Krishna, kteý přestože viděl, že vím kam chci, neustále odbočoval a doporučoval jiné guest housy a chtěl mě vzít do kamarádova obchodu s hedvábím. Dal mi na cestu k pročtení dva umaštěné sešity, kde lidé ve všech jazycích popisují, jak je Krishna super a že ho doporučují. Našel jsem i pár českých vzkazů - "...sice Vás zatáhne ke kamarádům s hedvábím a odveze Vás do jiného hotelu, ale je milý.." Po pár peripetijích jsem se nakonec pěšky dostal, kam jsem potřeboval. Při prvním pohledu na Gangu, se mi do výhledu uprostřed uličky postavil pes, křečovitě vytlačil cosi z řiti a odcupital. Krásné přivítání. Tak to tady chodí.

25. Vasudeva Rishikesha Vasudeva

6. března 2013 v 6:59 | Jonash

Koupil jsem si několik dní dopředu lístek na noční turistický autobus Dharamsala - Rishikesh. Prodejce mne jen upozornil, že už je místo jen v kabině u řidiče. V tom jsem neviděl žádný problém, maximálě tak neustálé troubení, ale tomu už jsem plně přivykl. Problém jsem však uviděl, když jsem přišel k autobusu a uviděl onu kabinu. Uviděl jsem malou místnůstku plnou (skutečně plnou) lidí. Potvrdili mi, že je to můj autobus a že mám skutečně místneku do kabiny, ale co se dá dělat, do kabiny už by se nevešel ani pes, natož čahoun s batohem. Ptal jsem se lidí, co dělat, všini jenom listovali v papírech a ujišťovali mne, že to se jenom někde stala chyba, ať si zatím nikam nesedám. Tož jsem se posadil na schody a představoval si 11 hodin spánku na schodech. Pak mi ale dali deku, že jestli chci, mohu spát v uličce pod nohami ostatních turistů. Šel jsem do toho a za neskrývaného zájmu celého autobusu jsem si ustlal na podlaze busu. Takové místo mám již vyzkoušení z Itálie či Bulharska a vím, že se tak spí poměrně dobře. Neplatí to však, jede-li autobus po indické silnici, která má asfralt jen občas, občas jen na jedné půlce... No. Navíc autobus se sice jmenuje "Turistický", ale Indové pochopili, že je to příjemnější svezeníčko a tak si zvykli připlatit si a jezdit tím, tudíž i tento bus je plný křiku, hlasitě puštěných MP3 z mobilů... Nespal jsem ani minutu, celé tělo jsem měl kompletně proklepané, občas autobus nadskočil tak, že jsem chvilku letěl vzduchem. Bez přehánění. Navíc prach, cizí boty v žebrech a čísi visící ruce drbající mě v uchu v rytmu zatáček a hrbolů.

24. Jeho Svátost a milované hory

6. března 2013 v 6:56 | Jonash

Užívám si dostatek času a také milovanou samotu. Často sice teď chodím brouzdat na internet, neboť můj návrat do Čech se blíží a s ním i spousta workshopů, koncertů a akcí, na které je třeba dělat letáčky, odpovídat hlásícím se lidem, …Už od prosince jsem neodpověděl asi na dvěstě mailů, ve kterých mne někdo zve, abych někde udělqla program, či si v nich lidé objednávají hudební nástroje. Prostě to nestíhám. Mám-li být zodpovědný v komunikaci, nedělal bych nic jiného, než seděl u počítače. Jinak ale chodím po okolí, škrábu se do vrcholků, cupitám lestními stezkami mezi cedry a obřími rododendrony, nechávám se ovívat modlitebními praporky v kopcích a pravidelně se živím tibetskými knedlíčky Momo. Včera večer se ulice Dharamsaly proměnily. Bylo tam mnohem více lidí a většina z nich v mnišském obleku vínové barvy. Dnes se totiž konají veřejné modlitby a povídání s Dalajlámou, tak jsem si přivstal, abych v hlavním chrámu měl kde sedět.

23. Útěk do Dharamsaly - sídla Dalajlámy v podhůří Himalájí

23. února 2013 v 13:40 | Jonash
Dnes jsem viděl Anglického a Indického předsedu vlády, co se tady bosky procházeli kolem chrámu a pak jsem se nechal ukecat a odjel na Pakistánské hranice, kde je součástí celního areálu rozsáhlý komplex dvou stadiónů - každý na jiné straně hranic. Každé odpoledne zavřou hraniční přechod a namísto náklaďáků se na asfaltu objeví pohraniční stráž a předvádí nepříliž zdařilé manévry prokládané bollywoodskými tanečnicimi v teplákách, zatímco stadióny jsou přeplněné indy a zvědavými turisty a všichni křičí a fandí a tleskají. Když indický voják pochoduje, vypadá to jakoby měl průjem kombinovaný s křečí všech končetin. Zatímco ostatní vlastenecky tleskali, já dusil smích do rukávu. Celé to divadlo je pro mír, což je mi sympatické. Vojáci si navzájem vzdávají úctu a nakonec se vlajky dvou států uctivě dotknout, což obě strany hranice urve ze řetězu a všichni se chtějí také dotknout vlajky. Já byl na VIP Tribuně, jen kvůli světlejšímu kstichtu. Cestou mě ale kontrolovali asi desetkárt - kapsy i pas. Musel jsem se smát jejich otázkám kdy jsem se narodil a jaké mám přijímení, zatímco kontrolovali pravdivost v pase. Po představení se mohou lidé z VIP tribuny dojít vyfotografovat mezi ostnaté dráty s hraničáři. Sranda snaha o manifestaci míru - dvojitý plot, uprostřed armáda s nabitými samopaly a na na obou stranách plotu lidé, navzájem se fotící skrze dráty. Na klid celé akce ještě dohlíží pár zakopaných kulometčíků. Iluze míru a svobody.

Poslední noc v Armitsaru mi po posteli běhaly myši a před rozbřeskem v mém pokoji ubytovali tři japonky se slovy, že já už odcházím, pak mě na záchodě skrze dveřní okénko vytrvale pozorovalo několik hinduistů a mě nějak došla trpělivost. Sbalil jsem se a utekl.

22. Zlatý chrám Sikhů v Amristaru

20. února 2013 v 9:13 | Jonash
Zlatý chrám je skutečně zlatý. Je to svatyně pokrytá zvenčí i zevnitř vrstvou pravého zlata, kde stařešinové předčítají z prastaré a obrovské svaté knihy Guru Granth, zatímco denně přichází deseti-tisíce poutníků, aby místu složily poklonu, aby se mohli na tomto svatém místě podlit a poklonit. Funguje zde něco neuvěřitelného - autobusy z okolí zdarma, ubytování na pár nocí zdarma, strava zdarma. Jsou tady skutečně desítky tisíc lidí, každý kdo má hlad může jít do jídelny a zdarma se najíst v budově, jejíž kuchyně, jídelna i umývárna nádobí fungují 24 hodin denně a veškerý personál je postaven na dobrovolnictví. Tisíce lidí fascinováni touto vizí jsou zde jako pomocníci, někdo rozdává plechové tácy přicházejícím, další rozdávají lžičky, jiní naopak myjí použité nádobí. Také je zde mnoho ubytoven - mě poslali do jedné z lepších. Kolem jsou lidé ubytovaní třeba jen na koberci na nádvoří jedné z budov, já dostal místo v pokojíčku se dvěma Australany. Další dobrovolníci zametají ulice, další dobrovolníci takřka non-stop myjí toalety a sprchy, kterých je zde samozřejmě potřeba několik tisíc. Přesto jsou vcelku čisté a plně funkční. Jsem ohromen tímto systémem, ihned toužím se také zapojit a třeba mýt nádobí nebo cokoliv.

21. Indické vlaky

20. února 2013 v 8:43 | Jonash
Nádražní dlažba byla plná spících lidí. Muž u detektoru mi zkontroloval lístek a s úsměvem mi vysvětlil, že vlak byl zrušen. Další sice jede za pár hodin, ale asi bude plný. Ujal se mne jiný chlápek páchnoucí alkoholem, který mi zařídil další taxík a poslal me do nějaké kanceláře pár kilometrů od nádraží. Tam mi ospalý chlápek vysvětlil, že volné místo ve vlaku je až za pět dní, v autobuse za tři dny. Tak jsem zkusil změnit směr, ale bylo to stejné. Tak tedy zpět do guest house a prosit o znamení, nebo nevim. Když jsem chtěl peníze za jízdenku zpět, poslali mne zase na nádraží pro potvrzení, že vlak byl zrušen. Nechtělo se mi, ale taxikář mě podpořil (a následně natáhl o dvěstě rupií), tak jsem tam jel. Na nádraží jsem zjistil, že vlak se sice někde v polích rozbil a bude pár hodin zpožděn, ale není zrušen, tedy pojede. Jupííííí. Občerstven několika čaji, pozoroval jsem pak, kterak oprýskaný expres skutečně pomaličku zastavuje u perónu.

Další články


Kam dál